ZRANĚNÝ MUŽ

Klient byl mladší muž s velkou vnitřní nejistotou, potřebou zavděčit se všem, nespokojený v práci i celém životě, s neúspěšným manželstvím a podobnými dalšími vztahy.

Po kratším rozhovoru a ujasnění opakujících se situací jsme začali pracovat s jeho negativním vnitřním pocitem. Šlo o to vybavit si znovu nepříjemnou situaci a naladit se na svůj prožívaný pocit. Představit si tento pocit jako energii, která nějak působí v těle, může mít nějakou podobu a lze s ní komunikovat.

Na začátku je důležité přijmout tento pocit za svůj, nebránit se mu, uznat mu právo na existenci, dopřát mu se plně projevit.

Poté je možno nacítit odpověď na otázku: „Co mi přinášíš, co si mám uvědomit?“

Tou odpovědí bylo: „Uvědomit si svůj strach.“

Následujícím krokem je tedy uvědomění si strachu a opět jeho plné přijetí a projevení se.

A další otázka zní: „Je toto ten pocit, který jsem si měl prožívat, je to to, co jsem si měl uvědomit, nebo je to ještě něco dalšího?“

„Ano, pocit, že chci, aby mě měli ostatní rádi.“

A znovu a poté vždy v každém kroku umožnit si tento hledaný prožitek a pocit a pak se ptát, zda může být ještě něco lepšího, něco víc, než tento pocit.

Dostali jsme se postupně přes pocit pomoci a důležitosti pro druhé, partnerského souznění a rodičovské role a lásky k pocitu absolutní lásky, kterou můžu vnímat z božského zdroje, mít ji v sobě i ze sebe vyzařovat.

S vnímaným pocitem absolutní lásky jsme se pak v představě přesunuli do původní nepříjemné situace a snažili se při ní vnímat a vyzařovat jen tuto lásku. Vnímání celé situace, ale i celá situace a reakce dalších osob se rázem úplně mění.

Šlo o to uvědomit si, že stejně jak mám někde v sobě ukrytý zdroj strachu a všech dalších negativních pocitů, tak stejně tak mám v sobě potenciál a zdroj těch nejúžasnějších pocitů. Uvědomit si, že je mám v sobě, vždy jsem je měl a budu mít. Jakýkoliv negativní pocit, je pouze signálem našeho těla, že jsem zapomněl na jeho protipól. Vždy, když se dostanu do podobně nepříjemné situace, je to jen připomenutí, že jsem to zase zapomněl vědomě žít. Stačí si vzpomenout a nepříjemný pocit a celá situace se pak postupně daří zvládat lépe a lépe.

Tento terapeutický proces byl jen začátkem, umožněním nového pohledu, získáním zdroje pro zvládání životních situací, ukázkou možnosti vnitřní komunikace.

Následovala konstelace původní rodiny a řešení nenaplněných potřeb od rodičů. V konstelaci hráli roli oba rodiče, sestra a babička.

Jako terapeut jsem vnímal nejsilnější emoce a potřebu začít u babičky. Vstoupil jsem tedy do její role a hned vnímal silný pocit sklíčenosti.

Babička: „Cítím se hodně sama, opuštěná, zbytečná.“

Klient: „Co pro tebe můžu udělat, aby ses tak necítila?“

B: „Nevím, myslím, že mě nikdo nepotřebuje, nikdo mě nemá rád.“

K: „Ale já tě přece mám rád. Babičko, já tě mám moc rád a jsi pro mě důležitá.“

B: Úplně rostu a získávám ohromnou energii a úžasný pocit. „Petříku, já tě mám taky moc ráda.“

K: „Babičko, děkuji ti za všechno, cos pro mě udělala.“

B: „Vždyť jsi přeci můj milovaný vnuk a vždy jsi pro mě byl velmi důležitý.“

Nastává zvláštní (u mé práce celkem běžná) situace, kdy se terapeut v roli babičky ocitá v objetí dalšího plačícího chlapa. Klient tak otevřel svoje uzavřené emoce a získal další zdroj pro posílení své energie a pocitu sebejistoty a sebehodnoty. Už tak to má svůj význam, pokud by to takto zvládl říct babičce i ve skutečnosti, oba by tím velmi získali.

Další byl na řadě táta.

T: Cítím se úplně zničeně, totálně odepsaně a ztraceně. „Všechno jsem zkazil, nic se mi nepovedlo, můj život je k ničemu.“

Radím klientovi, aby se v rámci svých možností pokusil vyjádřit mu respekt a pochopení.

K: „Tati, vím, že všechno, cos dělal, nebylo v pořádku a bylo to pro mě hodně těžké. Vím ale, že jsi jinak nemohl, že jsi vždy vše dělal tak, jak jsi právě uměl.“

T: „Já se za to hrozně stydím, to mi přece nikdy nemůžeš odpustit.“

K: „Vím, že jsi na mě nebyl schválně zlý, že jsi to jinak neuměl.“

T: „Je mi to moc líto.“

K: „Tati, já ti to odpouštím. Vím, že jsi mě měl vždycky rád, i když jsi to neuměl projevit.“

T: „Vždycky jsem tě měl a mám moc rád.“

K: „Ty jsi můj táta a já jsem tvůj syn. A mám tě taky rád, tati. Děkuji ti, za to, cos pro mě kdy udělal.“

T: „Nedokázal jsem ti být dobrým tátou a nemám sílu být jím ani teď, můj život je k ničemu, ale tvoje slova mě moc hřejí u srdce.“

Klient nikdy od svého otce necítil podporu a celý život mu chyběla, neměl se nikdy o koho opřít. Nechal jsem ho, ať si představí tátovo lepší a silnější Já, jak stojí za ním a dává mu tu podporu. Pak jsem si za něj stoupl a nechal ho se opřít. Byl to pro něj úplně nový pocit.

Teď už musela přijít na řadu máma, zde byla cítit u klienta hodně silná emoce. Máma už několik let nežije. Ty emoce však bylo nutné dostat ven.

M: Opravdu se cítím jako neživý, jakoby v mlze, bez emocí, bez pocitů, bez potřeby reagovat na slova.

K: Zlobím se na tebe, strašně se na tebe zlobím, nikdy ses o mě nestarala, kašlalas na mě, tvůj chlast ti byl milejší než já …

I zde bylo třeba pokusit se o pochopení a odpuštění.

K: „Mami, vím, že jsi to jinak neuměla, že jsi to měla také moc těžké. Je mi to líto. Chyběla mi tvoje láska, ale vím, že jsi mě měla ráda. Odpouštím ti.“

M: Cítím najednou úplně nový pocit, už nejsem spoutaná v mlze, stahovaná negativní energií k zemi. Vidím světlo a mohu k němu jít. Zaplavuje mě klid a nekonečná láska. Tu lásku teď můžu dát svému synovi, už nic jiného ani dávat nemůžu.

Tímto se uvolnilo těžké energetické pouto z nenaplněné potřeby lásky a velké nikdy nevyřčené výčitky a dalších negativních pocitů. Klient mohl najednou začít vnímat za svými zády duši své matky, která mu tu tolik potřebnou lásku konečně začala dávat.

Pro tentokrát to stačilo. Klienta však čeká ještě dlouhá cesta na vyléčení svých zranění z dětství, posílení a zharmonizování vnitřních složek (dítěte, muže a ženy), aby konečně začal žít svůj vlastní život, stal se z něj opravdu chlap a přestal hledat ve svých partnerkách svoji matku.